V Tanzánii je 1,5 miliónu sirotků na ulici. Aktivista Jakub Jahl (32) se jim snaží pomoct

Jakub Jahl se dlouhodobě věnuje aktivismu a v poslední době se jeho pozornost zaměřuje hlavně na Afriku, kam se již několikrát vydal osobně pomáhat. V rozhovoru níže se rozpovídal o tom, proč je důležité Afričanům pomáhat v jejich zemi a jak se v Tanzánii žije například tamní LGBT+ komunitě.

Článok prevzatý so súhlasom zo serveru lui.cz, autor článku: Jan Wittek

Aktuálně se snažíš pomáhat africkým sirotkům. Jak tě něco takového vlastně napadlo?

Před více než rokem jsem začal uvažovat nad tím, že by bylo dobré mou snahu zlepšit svět a věnovat se aktivismu posunout na vyšší úroveň. Od dětství jsem byl přesvědčen, že jeden z nejlepších způsobů, jak světu pomoct, je pomáhat v Africe, což je kontinent, který je na tom z celého světa asi úplně nejhůř. Abych získal představu, jak to udělat, řekl jsem si, že tam pojedu. Poprvé jsem se vydal sám a strávil jsem tam okolo pěti měsíců. Pomáhal jsem primárně v jedné vesnici, kde většina lidí nemá ani elektřinu a čistou vodu, a během tohoto pobytu jsem si uvědomil, jak Africe pomáhat efektivně.

Takže podle tebe byla dosavadní práce neziskovek a aktivistů neefektivní?

Přišel jsem na to, že trochu ano. Spousta projektů tam sype peníze, ale ve finále z toho nic není. Afričané se jako každá jiná skupina lidských tvorů přizpůsobují tomu, co přichází, a pokud tam běloši přijdou a řeknou, že jim na okraji města vybudují obří počítačové centrum, připadá to Afričanům skvělé a jsou vděční. V sousední vesnici si však řeknou, že pokud chtějí počítačové centrum, musí počkat na bělochy, kteří jim ho zaplatí, a to je strašně špatný způsob uvažování. Proto nemá smysl sypat někam peníze bez lidského kontaktu, výchovy, edukace a dalších věcí, které s tím souvisí. Ti lidé se nesmí naučit, že věci dostávají zadarmo od Evropanů a dalších. Během své první cesty jsem si uvědomil, že nejdůležitější je ty finanční prostředky spojovat s edukací a reálně působit na místě, s místními lidmi mluvit, vše jim vysvětlit a také ukázat, že ani u nás není svět pohádkový.

Afričany, tím mám na mysli obyvatele západní, východní a střední Afriky, tedy primárně černošské občany, je nutné edukovat. Například Tanzánie, do které jezdím já, je obrovský stát, větší než Německo, a má necelých 60 milionů obyvatel. Nicméně se potýká se strašnými problémy, kterými není jen nedostatek peněz, ale především špatná úroveň života, jež úzce souvisí s lidskými právy. Tanzánie je křesťansko-islámský stát. Téměř 60 % obyvatel jsou ortodoxní konzervativní křesťané a 30 % jsou velice ortodoxní muslimové. Dokážeš si představit, jak to asi vypadá. Paradoxně tam muslimové s křesťany neválčí, což je velká výhoda, ale je to tím, že se dva autoritářské režimy společně dohodly a fungují proti ostatním. Mohu to přirovnat k Rusku a Číně, tak nějak podobně v Tanzanii fungují křesťané a muslimové, kteří si rozdělili zemi na dvě části. Když je někde nějaká velká hlavní ulice, na jedné straně postaví mešitu, na druhé kostel a nikomu jinému nedají šanci.

Jak takto silně nábožensky založení lidé reagují na tebe?

Když tam jako běloch přijedeš, budou se tě ptát, co jsi zač a jestli jsi křesťan. Je docela nevhodné říct Tanzáncům, že nejsi nic, protože tomu nerozumí. V takovém případě tě možná budou považovat za satanistu. Hodně totiž věří konspiračním teoriím a tohle rozdělení strašlivým způsobem ovlivňuje celé prostředí a morálku. Velkou výhodou Tanzánie však je, že měla docela snadný přechod od kolonialismu k nezávislosti. Britové jim vládu předali mírově s dohodou a nedošlo k žádnému velkému krveprolití. Díky tomu mají k bělochům velice pozitivní postoj. Primárně jsme pro ně bohaté peněženky a velice vzdělaní lidé ze skoro až mimozemského světa, kterému nerozumí a o kterém mají velice zkreslené představy. Myslí si, že skoro nepracujeme a že žijeme ve vilách, u které má každý z nás obrovský bazén. Chudí lidé na vesnicích si dokonce myslí, že když si běloši adoptuji a odvážejí černošské děti, v Česku jim tyto děti otročí… Dokonce se nás jedna dívenka zeptala, jestli běloši umírají a zda jsme vůbec smrtelní, což docela hezky ukazuje, jakou představu o nás mají.

To přináší své výhody i nevýhody. Když tam člověk pomáhá, má jako běloch poměrně elitní postavení. Všichni se ti věnují, hned se dostaneš první na řadu, ale všichni tě také otravují a čekají od tebe peníze a očekávají, že za každou službu a za cokoliv, s čím ti pomůžou, jim zaplatíš. Když tam přijedeš ,očekávají dárky a v tomto jsou docela drzí, protože k tobě klidně přijde neznámý člověk a zeptá se, kde jeho dárek. To jsou určitá úskalí a výhody dobrovolnictví v Africe.

Jako činnosti a pomoci se konkrétně věnuješ?

My pracujeme hlavně na komunitní bázi, což je nejlepší způsob. Působíme ve městě Moshi nedaleko Kilimandžára, největší hory Afriky. Je to krásné prostředí a město přibližně velikosti Plzně. V tomto městě působíme v různých čtvrtích, ale naše hlavní působiště je ve slumu, který se jmenuje Geti Fonga, tam máme sirotčinec, který jsme našli v dost šíleném stavu. Jedná se o komplex budov s místnostmi, ve kterých žije 24 dětí a 5 dospělých. Domy jsou polorozbořené, protékají tam stoky, jedna z nich dokonce přímo sirotčincem, dokud jsme ji nezakryli. Bylo to místo bez přívodu vody a elektřiny, docela masakr. V sirotčinci se snažíme pomáhat místním dětem, aby měly lepší vyhlídky do života.

Proč jsi zvolil právě sirotčinec?

Ukázalo se to jako jedno z nejlepších míst. Původně jsem sice nechtěl, připadalo mi to takové trapné a stereotypní, ale nakonec se ukázalo, že je to nejlepší místo a ideální způsob, jak změnit myšlení tamních lidí. V sirotčinci je sice jen 24 dětí, ale díky tomu, že je tam obrovský dvůr, na který jsme nainstalovali různé houpačky a další věci, chodí tam děti z celého slumu, takže jich je tam reálně okolo padesáti. Do toho tam přicházejí dospělí, kteří si vyzvedávají své děti, a ze sirotčince se tak v podstatě stal jakýsi kulturní středobod slumu, což je velká výhoda, protože můžeme působit nejen na děti, ale i na dospělé.

Způsob, jakým pomáháme, je nejen výchovný, ale snažíme se shánět i finanční prostředky, které se snažíme vybírat většinou od přátel a známých. Já jsem to totiž od začátku nechtěl dělat jako klasickou neziskovku, protože mým cílem není posílat miliony. Jak už jsem říkal v úvodu, nemá to smysl. Sice bychom tam mohli postavit novou nemocnici, ale ti lidé by to dostali zadarmo a nevážili by si toho tolik. Nejlepší je zkrátka osobní kontakt. Navíc nejde pouze o tamní lidi, ale také o určitou transformaci dobrovolníků, kteří tam jezdí a pomáhají. Kdybys s námi na dva týdny vyrazil, prožiješ tam zkušenost, která tě hodně ovlivní. Já to doporučuju zvlášť lidem, kteří mají deprese a neví kudy kam. Cesta do Afriky totiž funguje jako restart serotoninu. Člověk se zbaví všeho, co tady má, a musí si zničehonic zvyknout na úplně jiné podmínky, kdy se umývá ve studené vodě v kbelíku, během několika málo dní přepne na úplně jiný styl života, myšlení, mluvení a dá se říct, že se opravdu očistí. Když se vrátí zpátky, na všechny věci se dívá úplně jiným pohledem.

Náš styl života je tedy oproti Tanzáncům hodně jiný?

Rozhodně! Musím říct, že my běloši máme úplně jiný styl života a trápíme se malichernostmi, které by nás vlastně vůbec trápit nemusely. Spousta lidí si to uvědomí až poté, co se tam dostane. A to ne pouze v té souvislosti, že vidí, že tamní lidé nemají co jíst, ale člověk opravdu přehodnotí, co jsou a nejsou reálné starosti. Proto cestu za dobrovolnictvím rozhodně doporučuji.

Chápu, že by mnoho lidí takovou zkušenost uvítalo, ale kde na to vzít čas? Jak sis volný čas našel ty?

To je dobrá otázka, já jsem se prostě rozhodl. Člověk musí udělat nějakou oběť a vzít si třeba dovolenou. Já jsem původně odjel o letních prázdninách, takže to pro mě bylo snadnější, protože na léto jsem svou práci přerušil. A to nejsem nebyl nejmladší, bylo mi tehdy 31 let.

To je docela zajímavé, protože většinou lidé tyto věci zkouší ještě jako studenti…

To je pravda a dokonce i hodně dobrovolníků, kteří s námi jezdí, jsou mladí lidé, kteří mají krátce po maturitě, ale zároveň mám pocit, že spousta lidí v mém věku, kterým je okolo 30 let, má pocit, že už si něčím prošli, mají školu, vyzkoušeli nějaké zaměstnání, ale uvědomí si, že jim v životě něco schází. Já jsem gay a myslím si, že tohle se může týkat zvlášť LGBT lidí, kteří ne vždy mají tak snadný přístup k tomu, aby si třeba už ve třiceti založili rodinu. Přece jen je to u nás s adopcí složitější. Tohle je určitý způsob, jak najít svůj smysl. Hodně to souvisí i s adopcí na dálku a záchranou dětí. Pořízení dětí u LGBT komunity nejde lusknutím prstu a já jsem si vždy říkal, že by to byl můj sen, zachránit nějaké dítě z ulice. To se mi vlastně povedlo a každý z lidí, kteří s námi pojedou, může udělat něco podobného.

Pokud by nechtěli, můžou si adoptovat dítě na dálku a stát se jeho patronem. V Tanzánii je totiž asi milion a půl sirotků, o které se vláda nestará. V Tanzánii neexistuje sociální systém a nic jako podpora v nezaměstnanosti, podpora žen, sirotčinců, důchod či nemocenská, takže se vzhledem k tomu, že náboženství zakazuje antikoncepci a žena musí podržet chlapovi, kdykoliv si řekne, velice běžně stává, že ženy mají již ve 20 nebo 30 letech obrovskou kupu dětí. Když je pak jejich muži například opustí, ženy ty větší děti, kterým je třeba 8 let, nechají jít. Tyto děti žijí na ulicích hlavně ve velkých městech a nějakým způsobem se snaží uživit. Většinou žebrají nebo kradou. To je šílené…

Kdo za tento problém může?

Celá ta situace, která v Tanzánii je, hodně souvisí s náboženstvím. V první řadě lze určitě jmenovat například postoj k ženám, jelikož práva žen ovlivňují velkou část společnosti a v Tanzánii jsou ve strašném stavu. Primárně to ovlivnil islám, který ženy podrobil, ale velký vliv má také křesťanství. Žena je v Tanzánii v podstatě neplacená otrokyně, protože většina rodin funguje tak, že muž nepracuje, celý den se fláká a žena třeba už velmi brzo ráno jde na modlitby, poté na pole, kde pracuje, pak zpět domů, aby udělala snídani rodině, pak zase do práce, kdy musí prodat plodiny, které vypěstovala a sesbírala, a pak musí ještě uvařit, uklidit a udělat úplně všechno. Navíc od manžela nedostává žádné peníze, a když on večer přijde domů a není uvařeno, tak ji ještě zmlátí. Nicméně těm ženám, s nimiž jsem měl možnost mluvit, to přijde naprosto normální. Jsou k tomu totiž vychovávány a dokonce i rodiče jim řeknou, že si výprask zasloužily, když neuvařily. Oni ten výprask berou jako výchovu.

Dalším problémem je jejich fundamentalistická víra a spoleh primárně na ni oproti nějakým reálným věcem. To se projevuje například u nemocí, kdy spousta lidí jde raději do kostela než do nemocnice, která stojí peníze. Nicméně kostel také stojí peníze, ale je tam kněz, a když má někdo astma, je mu řečeno, ať nechodí k doktorovi, ale jde za knězem, který na něj položí ruce, pomodlí se a vyléčí ho. Pokud dotyčného nevyléčí, měla ta osoba asi malou víru a je tzv. „malověrná“, a tak se jí řekne, ať zaplatí víc peněz a zkusí to znovu. Podobně je to s výchovou a se vzděláním. Děti samozřejmě mají povinnost chodit do školy, ale zároveň všechny školy něco stojí. Když si představíme, o kolik jsou tam lidé chudší a že v přepočtu na naše peníze by rodina měla platit 10 až 15 000 korun za každého prvňáčka na půl roku, ani spousta českých rodin by na to neměla, natož těch afrických. To znamená, že se africké rodiny musí zadlužovat a půjčují si od státu, aby mohly platit škole, která většinou patří křesťanům nebo muslimům, a takhle vláda velice chytře přečerpává státní peníze do jednotlivých církví. Jakkoliv se ve školách většinou učí o evoluci a dalších věcech, lidé v Tanzánii na to samozřejmě nevěří a to je další problém, že zpochybňují základy vzdělání.

Nevlídný postoj náboženství bude pravděpodobně i k místním LGBT+ lidem?

To si piš. Za homosexualitu je okolo 20 let vězení. Většina zákonů se primárně týká mužské homosexuality, ženská homosexualita se nikde explicitně neřeší, protože ji považují za čarodějnictví. Většina leseb je odsouzená za čarodějnictví, v Tanzánii je za čarodějnictví zabito několik tisíc žen ročně. U mužské homosexuality došlo ke gradaci násilí za posledních pět let, kdy v čele Tanzánie stál velice fundamentalistický autoritářský prezident John Magufuli, který zvýšil tresty a dokonce navrhl, že i za sdílení příspěvků podporujících LGBT+ komunitu na Facebooku se o tebe vláda začne zajímat.

Zajímavostí je, že v Tanzánii normálně funguje Grindr, a když ho tam zapneš, vyskočí ti zpráva, že aplikace může být sledována vládou. Navíc i ve vesnici, kde třeba nemají přístup k elektřině, si lidé koupí malou solární nabíječku, přes kterou si nabíjí mobilní telefony, a mají tam velmi levná data, kdy 1 giga internetu stojí v přepočtu zhruba 10 korun. Od vlády mají všichni zdarma WhatsApp a Facebook Lite, ale vláda zároveň všechno sleduje, takže nemůžeš například posílat jména opozičních vůdců, ale jsou zkoumány i věci související s LGBT+ komunitou.

Takže dopisování přes Grindr úplně bezpečné není?

Na Grindru fungují vládní agenti, kteří se tváří, že jsou gayové, sejdou se s tebou a pak tě odvedou k vyslechu, proto je setkávání přes Grindr trochu riskantní. Nicméně já jsem to vyzkoušel a sešel jsem se s několika kluky, hlavně proto, abych si vyslechl jejich příběhy, které byly někdy dost šílené. Pamatuju si třeba úplně prvního kluka, se kterým jsem se sešel, a ten měl obrovský strach. Vyprávěl mi, že ho policie několik dní bez přestávky mučila, a nejšílenější na tom bylo, že ho udala jeho matka, která v mobilu objevila zprávy od jeho přítele. Sama jej vzala na policii a nahlásila, že je homosexuál a že ho mají „předělat“. V Tanzánii u těchto výslechů velmi často probíhají anální zkoumání, kdy agenti zkoumají, jestli mají kluci semeno v análu. I takové brutální věci se tam dějí. Navíc jsem slyšel historky, že někteří policisté jsou homosexuálové a na zatčených lidech si užívají sadomasochistické praktiky. Celý tamní systém je dost pošramocený.

Do vězení můžeš jít i za polibek nebo držení za ruce, což je zvlášť vtipné, protože zcela běžně můžeš potkat chlapy, kteří se drží za ruce, ale většinou jde o muslimy, kteří nejsou gayové. Občas k tobě někdo z nich přijde a potřese ti rukou, neustále tě za ni drží a už tohle samotné by mohlo posloužitjako důvod, že tě policie obviní z homosexuality. Paradoxem je, že tuto neblahou atmosféru přiživují primárně křesťanské církve, muslimové se o to až tolik nezajímají. Jakkoliv je islám v jiných zemích radikálnější a popravy homosexuálů probíhají hlavně v islámských zemích, muslimové v Tanzánii jsou docela střídmí a většinou jsou to docela slušní lidé, kteří jsou počestní. Naopak tamní křesťané mají šílená, nenávistná kázání, kterými místní přesvědčují, aby jim dali peníze a vzdali se téměř všeho. Člověk tak dorazí do vesnice, kde mají lidé domky z hlíny a kravských lejn, a ti samí lidé pak chodí do kostela, který vypadá jako nějaká nablýskaná vila. Tamní kostely vypadají honosněji než u nás v Evropě a tito chudí lidé do nich nosí své peníze, což je další věc, proč nemá smysl peníze dávat přímo Afričanům. Mnozí z nich je odnesou raději do kostela a řeknou, že je obětovali Bohu, aby ochraňoval jejich dítě.

Kvůli náboženskému vlivu je v Tanzánii homosexualita dost palčivé téma, a když jsem je otevřel a zeptal se místních, co si o tom myslí a zda by nebylo lepší homosexuály nezavírat, velice rychle zpozorněli a hned se mě ptali, co to tam říkám a zda chci šířit homosexualitu a zavést tento hřích do jejich země. Je proto důležité být opatrný.

Jako homosexuál tedy musíš být na místě totálně Inkognito a nesmíš se projevovat?

Přesně tak, ale v Tanzánii existuje takové nepsané pravidlo, že do soukromého života bělochů nikomu nic není, takže i když do Tanzánie jezdí bělošské homosexuální páry na dovolenou, tak když jsou v hotelu, nikoho to nezajímá, ale samozřejmě si nesmí dovolit projevovat k sobě něco na ulici. Na druhou stranu přímo v našem sirotčinci je to trochu liberálnější.

Máš tedy pocit, že i prostřednictvím tvé práce lze tento postoj k homosexuálům změnit?

Myslím, že ta možnost tam je, a velice rádi bychom něco změnili, ale není to jednoduché, protože za dob vlády extrémního prezidenta se všechno zavřelo, dokonce i spousta center na léčbu HIV/AIDS, protože mnoho lidí bylo zavřeno s tím, že podporují homosexualitu, jelikož léčí HIV pozitivní lidi, kteří jsou z pohledu vlády primárně homosexuálové, ačkoliv to není pravda, protože většina HIV pozitivních lidí v Tanzánii jsou heterosexuální ženy. Nicméně je velice těžké a nebezpečné se v této věci angažovat, ale i přes to existují způsoby.

První a nejdůležitější je podpora práv žen, protože pokud nebudou mít ženy práva, nikam se to neposune. Ženy jsou daleko liberálnější, ale tento způsob je pomalý. Druhý způsob, který se snažíme dělat my, je již zmiňované patronství dětí neboli adopce na dálku. Já se patrony často snažím hledat v rámci LGBT+ komunity, protože takto je možné logicky změnit uvažování lidí. Tento způsob pomůže dětem, ale i dospělým ukázat, že gayové a lesby nejsou nějací strašliví démoni, ale lidé, kteří můžou pomáhat a hlavně na to často mají dostatek prostředků.

Já se tohle nebojím místním říkat, vždy jim sdělím, že spousta lidí, kteří tam byli pomáhat, byli gayové a oni se strašně diví, ale nakonec to vždy pomohlo změnit jejich pohled. Zároveň i většina lidí, kteří přes nás posílají peníze, jsou gayové a já takto místním vysvětluju, že gayové chápou, jaké je být v nevýhodné situaci a diskriminován, a proto mají větší tendenci pomáhat, a tohle jsou věci, které na ně působí a budou působit i na všechny děti, které vyrostou, protože jejich patron je gay či lesba. Takto můžeme přispívat k liberalizaci tamního slumu a celého okolí. Dlouhodobým cílem je dekriminalizace homosexuality, ale obávám se, že v blízké době to nebude na pořadu dne. Přesto existuje velká naděje, protože autoritářský prezident tento rok zemřel, paradoxně na koronavirus, který popíral, a vzhledem k tomu, že to byl šovinista, za svou viceprezidentku si vybral ženu, kterou zaměstnával jako sekretářku, jenomže když zemřel, podle tanzánské ústavy na jeho pozici nastoupil viceprezident, takže zničehonic je v zemi, kde ženy neřídí auta, nejsou schopné ničeho a k ničemu je nepouští, prezidentkou žena, která je nejvyšší političkou a velitelkou ozbrojených sil. To docela výrazně změnilo přemýšlení Tanzánců a podle mého se opět posunuli trochu kupředu. S tím souvisí i zlepšení v oblasti ženských práv a celková liberalizace společnosti.

Velkou nadějí je i nová, mladá generace. Vysokoškolští studenti a mladí lidé, kteří mají přístup k internetu, přemýšlí západním způsobem. Když se zeptáte kohokoliv okolo 20 let, má většinou normální názory a žádné homofobní postoje. Troufám si tvrdit, že díky globalizaci tak během dalších 20 až 30 let dojde k demografické změně a lepšímu chápání lidských práv, ale je samozřejmě nutné to z naší strany trochu podporovat. Do toho se ostatně můžou zapojit i čtenáři, kteří například můžou podpořit projekty bojující za lepší práva žen nebo se stát patronem jednoho z dětí a ovlivnit tak novou generaci.

Kdyby se tedy některý ze čtenářů chtěl stát patronem, jak to funguje?

Jde o adopci na dálku a člověk může zasílat buď 500, nebo 1000 korun měsíčně na konkrétní dítě. Na každé dítě je vždy pouze jeden patron. Vzhledem k tomu, že jde o sirotky, často jsou patroni pro děti něco jako strejda či náhradní rodič. Patroni pak dostávají reálné fotky toho, co se za jejich peníze koupilo. Jde většinou o různé věci jako oblečení, školní potřeby, ale platíme i zájmové kroužky.

Funguje v Tanzánii i adopce napřímo?

S legální adopcí je trochu problém, protože tanzánská vláda má paradoxně spoustu zákonů na ochranu dětí. Ačkoliv je tam jeden a půl milionu dětí na ulici a nikdo se o ně nestará, kdyby sis to dítě vzal domů a staral se o něj, můžou tě zatknout. Vláda to dělá proto, aby získala peníze, protože pokud chceš nějakému dítěti pomoct, musíš zaplatit obrovskou sumu, a navíc vláda neumožňuje adopci dětí, dokud jim není 18 let, což nedává smysl, protože v České republice zas nemůžeš adoptovat nikoho, komu už je 18 let.

A především asi nikdo nechce adoptovat prakticky již dospělého člověka…

Přesně tak. Tanzánská vláda navíc neumožňuje nezletilým vycestovat, takže i když místní lidé chtějí jet s dětmi na dovolenou, nesmějí ani do sousední země, protože děti nemohou opustit Tanzánii. Takže jediný způsob, jak může člověk děti poznat, je jet přímo do Tanzánie. Na druhou stranu však můžu zaručit, že děti ze sirotčince jsou úžasné, šťastné, vděčné.

Tobě tedy primárně dává největší smysl pomáhat tamním dětem přímo na místě?

Ano. Bohužel jsou lidé rozdělení na dvě hlavní skupiny, jedna říká, že tady nechce imigranty a nebude jim pomáhat ani doma, a druhá by řekla, ať se jim pomáhá a ať sem klidně přijdou. Oba tyto způsoby jsou špatně, protože reálně má největší smysl jim pomáhat doma, ale určitě ne pouze finančně. Přesunout hromadu Afričanů do Evropy nepomůže a hlavně by to nebylo dobré, protože mají úplně jiný styl života. Smysl má dlouhodobě působit na děti a umožnit jim, aby mohly odjet na vysokou školu zde do Evropy. Tito mladí lidé uvidí Evropu, poznají, jak to tady funguje, získají kvalitní vzdělání a zkušenosti a budou se moci po škole vrátit zpět a s těmito nabytými znalostmi něco v Tanzánii změnit. To je hlavní cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout a který si myslím, že je přijatelný pro většinu lidí, tedy i pro ty dva tábory, které se neustále hádají o migraci.

Jakých dalších cílů se vám v rámci sirotčince podařilo dosáhnout?

Jako organizace Česko Slovensko Afrika máme určité dílčí cíle a tento rok bylo naším cílem zavést v sirotčinci elektřinu, protože je hloupé, když máte 30 lidí, 14 místností a není tam elektřina. To se nám povedlo a mám z toho obrovitánskou radost. Pomohli nám k tomu konkrétně tři poslanci z Pirátské strany, která nám vůbec dlouhodobě pomáhá. To souvisí i s pirátským postojem, kterým je právě pomoc lidem v jejich zemích. Díky tomu se nám podařilo vybudovat elektřinu, děti teď mají světlo a můžeme kupovat elektrické přístroje. Dalším hlavním cílem je získat pro všechny děti patrona a z dlouhodobého hlediska se snažíme udělat i různá rekvalifikační centra a pomoct tomu slumu po všech stránkách. Tentokrát jsme tam například přivezli projektor a začínají tam dělat kino, ze kterého budou mít nějaký výtěžek. To je ta výchova, o které jsem mluvil.

Zmiňoval jsi několik cílů, kterých bys chtěl dosáhnout, nicméně to znamená, že se Africe budeš věnovat dlouhodobě?

Ze začátku jsem vůbec nevěděl, jak dlouho to bude trvat, ale asi jsem se v tom zasekl do konce života. Vzhledem k tomu, že už jsem patronem tří dětí, které jsem našel na ulici a všechno jsou to sirotci, jsem už s Afrikou spojený asi nadosmrti. On se tomu člověk moc neubrání. Kdokoliv s námi jede například jen na 14 dnů, musí počítat s tím, že kousek jeho duše zůstane v Africe, a až se vrátí, bude mít takový „postafrický syndrom“, který se objevuje u každého. Lze to přirovnat k pocitu, jako byste kus své osobnosti nechali v Africe, protože se hodně změnil váš postoj k životu, vaše staré já tam zůstane a je z vás někdo jiný, což zajistí, že po celý život máte tendenci se tam nějakým způsobem vracet. Navíc to člověka zákonitě učiní morálně lepším.

Kdybys mohl v kostce shrnout, co ti mise v Africe zatím dala, co bys zdůraznil?

Asi by bylo lepší říct, co mi to dalo a vzalo, protože mi to vzalo hrozně moc věcí, třeba iluze, naději nebo naivitu ohledně toho, jak snadno jdou věci změnit. Zároveň mi to dalo spoustu jiných věcí, třeba nový smysl, a hlavně jsem jako gay vždy nějakým způsobem řešil, jak si založit rodinu, a tohle byl určitý způsob, jakým jsem tu možnost získal. Asi každý člověk si někdy říká, co je smyslem jeho života na této zemi, a může udělat spoustu věcí, já jsem taky dělal spoustu věcí v rámci aktivismu, ale kdyby se mě někdo zeptal, k čemu to bylo, nedokázal bych mu to jednoznačně říct. Ale zde, když si vzpomenu, co jsme dokázali, vím, že dělám něco správného, vím, že jsem někomu ovlivnil život a že jsem nějakým dětem dal šanci mít světlou budoucnost. Nyní, ve svých 32 letech, si myslím, že je to to největší, co člověk může dát. Není to jen o tom, udělat si děti a mít je, ale vychovat bytosti k tomu, aby mohly mít dobrý život a byly svobodné. Myslím si, že patronství afrických dětí je úžasný způsob, jak tuhle možnost získat, pokud nejsou jiné způsoby a proto to doporučuji zvlášť lidem z LGBT+ komunity. Jak říkám, skoro polovina našich dobrovolníků patří ke komunitě, a já si odjakživa myslím, že lesby a gayové jsou na světě nějakým způsobem právě pro všechny ty děti, které heterosexuální rodiny odložily. Afrika ukazuje, že to takto opravdu může fungovat.

Více informací o dobrovolnictví a patronství najdete ZDE.

Kategórie: Názory

Štítky: , ,

Martin Čičo (má 1 príspevkov)

Komentáre